Kouzlo ztichlé symfonie
Čtvrť německého Berlína Rosenthaler Platz působila na berlínské obyvatele tajemným dojmem. Sídlí zde totiž budova dnes již nevyužívané a opuštěné staré konzervatoře. V této čtvrti bydlela i patnáctiletá Gabriella. Ta kolem oné budovy každý den chodívala a pokaždé měla nutkavou touhu vstoupit dovnitř a prozkoumat ji. Protože se ale trochu bála, nechtěla jít sama, a tak jednoho dne poprosila své spolužáky Ulrike a Klause, aby šli s ní. Ulrike okamžitě souhlasila, ale Klausovi se nechtělo. Nakonec se ale nechal obměkčit a také kývl. Tak se všichni jednoho dne o přestávce ve škole domluvili, co a jak. Dohodli se, že si konzervatoř prohlédnou ještě ten večer. Jediná možná chvíle k provedení této akce totiž byla v noci, tak se Gabriella vybavila i baterkou. Večer se všichni sešli u budovy konzervatoře. Gabriella rozsvítila baterku a vzala za velké mosazné klepadlo připevněné na obrovských dřevěných dveřích. Chvíli trvalo, než se uvolnilo, protože bylo úplně zrezivělé. Poté hlasitě zabušila. Nikdo se jí neozval. Zaklepala tedy podruhé. Opět nic. ,,Pojďme už konečně dovnitř, je mi zima!“ třásla se Ulrike. Po třetím marném pokusu se opřela do zrezivělé kliky a dveře se s neochotným praskotem a vrzáním otevřely. Gabriella, Ulrike a Klaus vešli do rozlehlé haly. Všude kolem stál starožitný nábytek potažený pavučinami-konferenční stolek a několik almar. ,,Je tu někdo?“ zavolal Klaus do ticha. Jediný, kdo mu odpověděl, byla ozvěna. ,,Nevadí. Tak se tu porozhlídneme“ ,pokrčila rameny Ulrike. Poté se opřela do zrezivělých mřížových dveří a všichni tři vešli do bývalých šaten studentů. Lavičky byly prolezlé červotoči a staré drátěné poličky na obuv se rzí už úplně rozpadly. ,,To je hnus!“ ohrnovala Ulrike nos a prsty stírala silnou prachovou vrstvu z lavičky. Všichni tři prošli šatnami do velké chodby. Otevřeli hned první dveře po levé straně. Byly celé zaprášené a zdobené složitým štukováním a kováním. Před nimi se rozprostřel obrovský taneční sál. Všechna okna tu byla popraskaná a visely v nich staré potrhané záclony. Z obrazů na stěnách shlížely tváře nejvýznamnějších rakouských a německých hudebních skladatelů a uprostřed obrovské místnosti stál starý klavír a u něj stará židle. Vstoupili dovnitř. Podlaha jim hrozivě vrzala pod nohama a dírami v oknech foukal dovnitř studený vítr. ,,Tady je to moc strašidelný. Nepůjdeme radši do jiný místnosti?“ zeptal se Klaus. ,,Ne, prohlídneme si to všechno“, rozhodla Gabriella. Vystoupali po dřevěných schodech nahoru k balkonkům. Odtud byl krásný výhled na celý sál. Když se dosyta pokochali výhledem, sešli za doprovodu strašidelného praskání dřeva pod jejich nohama po schodech zpátky dolů. Když procházeli okolo klavíru, najednou se sálem rozezněla Beethovenova skladba Pro Elišku. ,,Ty umíš Pro Elišku?“ podíval se Klaus, otočený zády ke klavíru, na Gabriellu, stejně překvapenou jako on a Ulrike. ,,To…to ale nehraju já…!“hájila se Gabriella. ,,Když ne ty…“, podivila se Ulrike, ,,tak kdo teda?!“vyjekli všichni tři naráz a otočili se na klavír, u nějž ale nikdo neseděl. ,,Tak to asi bylo odněkud z jiného baráku“, usoudil Klaus. V tu chvíli se obraz, z něhož se dívala zamračená tvář Ludwiga vana Beethovena, silně rozhoupal a rozbitým oknem dovnitř vtrhl silný proud studeného nočního větru. ,,Mě se to tu přestává líbit, pojďme pryč!“ zaprosil Klaus. ,,Taky že půjdeme!“ křikla Ulrike, popadla Klause a Gabriellu za ruce a všichni tři běželi zpátky. S obrovským odfouknutím za sebou zabouchli vchod do budovy konzervatoře. ,,Přece nejsme srabi“, ohradil se Klaus a táhl holky zpět dovnitř a do tanečního sálu, kde skončili. Když procházeli pod obrazem Beethovena, najednou se Beethovenova hlava na něm pohnula, obraz se uvolnil ze zrezivělého hřebu, spadl na podlahu a sklo, kterým byl přikryt, se roztříštilo na padesát šest kousků. Tolik přeci bylo Beethovenovi v době jeho úmrtí let! Pak se opět ozval klavír, tentokrát hrál Beethovenovu Osudovou symfonii. Klaus, Ulrike i Gabriella bleskurychle vyběhli ze sálu a ukryli se v jedné z učeben. ,,Co to bylo?“ třásla se Gabriella. ,,To přeci není možné, aby klavír sám hrál, obraz se sám hýbal a pak se rozbil na tolik kusů, kolik bylo tomu, kdo byl na něm, když umřel!“ Najednou se Ulrike podívala k oknu a vykřikla. Stál u něj mlhavý obraz Beethovena. Pak zmizel. ,,Já…já ho viděla…tam!“ klepala se Ulrike a ukazovala k oknu. ,,Koho?!“ ztuhl Klaus. ,,B…Beethovena…“, Ulrike drkotala zuby. Vylezli z učebny a opatrně šli po chodbě. Najednou se za nimi ozvalo vrzání parket. Všichni tři ztuhli a přitiskli se k sobě. Pak uviděli, že se k nim z druhé strany chodby blíží ten úkaz, který viděli v učebně. Gabriella se proti němu rozběhla a najednou to zjevení opět bylo pryč. Všichni tři se v šoku rozběhli pryč. Druhý den na internetu pátrali, jestli se tam něco o tom nepíše. Vyrazilo jim dech, když si na stránkách bývalé konzervatoře přečetli: ,,Od roku 1945 je budova opuštěná a povídá se, že tam straší duch hudebního skladatele Ludwiga vana Beethovena. Zatím ale nikdo nedokázal potvrdit, nakolik je tato historka pravdivá." ,,My to ale víme", pronesl tajemně Klaus. Všem třem okamžitě do sebe začaly zapadat souvislosti- ten obraz, ten klavír sám hrající Beethovenovy skladby,ten jeho obraz v mlze... Druhý den vyprávěli o své noční návštěvě opuštěné konzervatoře a o článku z internetu spolužákům ve třídě. Dočkali se ale jen výsměchu, že něco jako duchové přeci neexistuje. ,,Tak se tam v pátek v noci půjdeme podívat, a uvidíte!" bránil se Klaus. Všichni souhlasili a v pátek v deset hodin večer už byli nastartovaní u vchodu do oné budovy. Vešli dovnitř. ,,Tak kde máte toho ducha?!" výsměšně prohodila spolužačka Claudie. Najednou ztuhla; něco se dotklo jejího ramene. Otočila se a zaječela tak, až z toho tuhla krev v žilách, když uviděla mlhavý obraz Ludwiga vana Beethovena. Vyděšeně se dala na útěk pryč. ,,Co se jí stalo?" překvapeně se otočil spolužák Günter, který k ní stál nejblíž a málem leknutím omdlel. ,,Viděla ten přízrak", odpověděla mu Gabriella. ,,Jaký přízrak?" Günter zbledl. ,,Beethovenova ducha", dodala Ulrike. Skupinka šla dál chodbou až k tanečnímu sálu. ,,Tady to všechno začalo", otevírala Gabriella dveře. Jaké překvapení- Beethovenův obraz byl na svém původním místě a sklo bylo jako nové. ,,To...to není možné! Ten obraz se rozbil, když jsme tu byli posledně!!" vykoktal zděšeně Klaus. Günter zamířil ke klavíru a zkoušel něco vyťukávat. Vzápětí ale odskočil leknutím, protože klavír se opět sám rozezvučel- tentokrát hrál Beethovenovu sonátu Měsíční svit. ,,Hej, koukněte!" křikl na ostatní a odtáhl ruce na důkaz, že nehraje on. Všichni se strašně lekli. ,,Tak už nám věříte?" obrátila se Gabriella k davu. Odpověď jasně vyčetla z houfu vyděšených obličejů. Všichni se dali na úprk a do Staré konzervatoře se už nikdo nechtěl nikdy vrátit. Tedy až na Gabriellu, Ulrike a Klause. Ti se tam o týden později opět zašli podívat. Tentokráte už ale nic podezřelého nenašli ani neviděli. Když ale procházeli tanečním sálem, čísi hluboký hlas pronesl: ,,Děkuji. Zachránili jste mě." Poté se zjevil duch Beethovena a úplně se rozplynul. ,,Kdo...kdo jsi?" zeptal se s dušičkou na kraji Klaus. ,,Jsem Beethovenova duše. Od zániku konzervatoře jsem byla odsouzena ke strašení tady v té budově, kde kdysi Beethoven působil. Čekala jsem jen na chvíli, kdy mě někdo odhalí. A to jste byli vy. Díky vám od teď už budu moc žít spokojený posmrtný život." Všichni tři zůstali jako opaření. ,,Tedy", pronesl překvapeně Klaus, ,,nevím, jak vy, ale já ničemu nerozumím. Ale jestli jsme někomu pomohli, tak to je fajn", rozzářil se úsměvem.