Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. 12. 2015

3. díl

Bylo tři čtvrtě na sedm večer a na programu Státní opery byla od 19:00 hodin opera Carmen od Georga Bizeta. Hlediště se pozvolna začalo plnit oholenými a kolínskou navoněnými muži v tmavých oblecích s pečlivě uvázanými kravatami a krásně nalíčenými a učesanými ženami v róbách a vlečkách vůně z parfémů očekávajícími každou chvíli začátek představení. Konečně velký zdobný lustr na krásně malovaném stropě pozvolna zhasínal a opona se velkolepě zvedala. Po konci prvního dějství si umělci i někteří návštěvníci vychutnávali pauzu v malé divadelní kavárničce a foyer se zaplnil návštěvníky sdělujícími si své dosavadní dojmy z představení. Když se ozvalo v pořadí druhé zvonění, začali se diváci opět shromažďovat v hledišti v dychtivém očekávání, jak se děj bude vyvíjet dále. Chvíli po začátku druhého dějství se ale stalo něco mimořádného-pěvec, který představoval hlavní mužskou roli Dona Josého, Carmenina milence, najednou zavrávoral a v příští vteřině se zhroutil na jeviště. Orchestr pod jevištěm okamžitě utichl, diváci i hudebníci zůstali jako opaření a ostatní účinkující se hned seběhli kolem nešťastníka ve snaze zjistit, co se stalo. Okamžitě vypukl chaos. Hlediště se rozsvítilo a šokovaní povykující diváci měli snahu se seběhnout kolem mrtvého pěvce. Přivolaný ředitel divadla je však rozehnal. Jedna z účinkujících běžela do šatny herců pro svoji kabelku, ve které měla telefon, a volala policii a záchrannou službu. Humbuku využil jeden z přítomných slušně oblečených mužů k nenápadnému zmizení. Asi za deset minut do hlediště vběhli dva záchranáři, proběhli uličkou mezi sedadly, vyskočili na jeviště a snažili se pěvci za neustálého přihlížení zvídavých diváků majících oči navrch hlavy zachránit život srdeční masáží a napojením na umělou výživu. ,,Znal jste ho někdo trochu osobněji? Léčil se na něco? Na nějakou srdeční nebo cévní chorobu, epilepsii, cukrovku, neměl nějakou alergii? Bral dlouhodobě nějaké léky?“ vyptával se záchranář přítomných. Každý, na koho se podíval, jen zakroutil hlavou nebo pokrčil rameny. ,,To bysme věděli, minimálně jeden z nás,“ odpověděl mu někdo. Napojení na monitor však ukázalo jen rovnou čáru. Jeden ze zasahujících záchranářů zakroutil s podivným výrazem ve tváři hlavou. ,,Vypadá to, že to bylo jeho poslední představení,“ řekl a odpojil umělce od přístrojů. Všichni byli naprosto šokovaní. To už ale na místě byli i praporčík Kvapil, rotný Kotásek a nadstrážmistr Veselý. ,,Dobrý den,“ zahlaholil nadstrážmistr při vstupu na jeviště. Všichni odpověděli kývnutím. ,,Co se tady stalo?“ ,,Nevíme, prostě nám tady najednou zkolaboval!“ krčila rameny představitelka Carmen. ,,Muž ve věku asi třiceti pěti let, úmrtí ze zatím neznámé příčiny. Snažili jsme se ho zachránit neprodleně zahájenou resuscitací, ale už jsme to nedokázali, museli jsme bohužel konstatovat smrt,“ řekl záchranář. Nadstrážmistr vše zapsal do protokolu a spojil se s operačním střediskem, aby mu na místo poslali kriminalistického technika Krhovského. Chvíli poté zazvonil telefon i na služebně kriminální policie. Zvedl jej poručík Hynek Hofman. ,,Hofman, slyším?“ představil se a poslouchal. ,,Musíme do Státní opery, ale nikoli na představení,“ obrátil se poté, co položil, na kolegy. ,,Jeden pěvec jim přímo při představení zkolaboval a chvíli potom umřel.“ ,,Hm, tak to vypadá na zajímavej případ. Jenom škoda, že jsem si zrovna dneska zapomněl kvádro,“ prohodil v žertu kapitán Kamil Trojánek. Když kriminalisté dorazili do Opery, bylo již téměř devět hodin a na místě byl již kriminalistický technik Krhovský. ,,Dobrý den, kriminální policie. Tak co se stalo?“ prorazil si Hynek nastavující svůj policejní odznak a průkaz cestu davem. ,,Asi kolem pětatřiceti let starý známý operní pěvec, kolaps a následná smrt v asi devatenáct hodin a čtyřicet minut ze zatím neznámé příčiny během představení,“ odříkával technik. Hynek nahlédl do protokolu a přistoupil k mrtvole. ,,Nějaká jiná zranění?“ ,, Na těle nebyly zjištěny žádné známky fyzického násilí, pobodání, ubití nebo něčeho podobného, příčina úmrtí musela být někde uvnitř,“ odpověděl záchranář. ,,Léčil se na něco dlouhodobého? Bral nějaké léky?“ zeptal se Hynek. ,,Také jsem se již pokoušel zjistit, prý ne,“ odpověděl záchranář. ,,Kouřil? Pil? Fetoval?“ Hynek se vyptával dál. ,,Ne, byl abstinent i nekuřák, ani drog se nikdy nedotkl,“ odpověděl jeden z herců.  ,,Je možné, že se u něj projevila silná vnitřní alergická reakce na nějakou potravinu nebo se něčím otrávil. Nevíte někdo náhodou, jestli dneska nesnědl nebo nevypil něco neobvyklého?“ zeptal se záchranář. ,,Tady si dal jenom kafe v divadelní kavárně o přestávce mezi prvním a druhým dějstvím, ale na to určitě alergický nebyl, pil ho vždycky normálně,“ odpověděla jedna z účinkujících. Hynek se zamyslel. ,,V kolik hodin zhruba byla ta přestávka?“ Herečka našpulila rty. ,,Já nevím, představení začalo v sedm hodin, tak přestávka mezi prvním a druhým dějstvím je asi v půl osmé a něco.“ ,,Mají v té kavárně instalované bezpečnostní kamery?“ ,,Ano, je tam jedna se záběrem na celou kavárnu“, odpověděla herečka. ,,Dobře. Počkáme na výsledky soudní pitvy, toxikologie a určitě chci prověřit všechny osoby, které se objevily kolem půl osmé na videozáznamu z kamery v kavárně.“ Kriminalistický technik mezitím pořídil snímek označené mrtvoly, kterou předal kriminalistům k dalšímu vyšetřování. Hynek mezitím poprosil obsluhu bezpečnostní kamery o zapůjčení nahrávky mezi čtvrt osmou a osmou. Poté se s materiály vrátili na základnu. ,,Z té fotografie asi už nic bližšího nezjistíme, totožnost mrtvého je známa, byl známý operní pěvec, během představení zkolaboval a zemřel, bez jakýchkoli zranění. Potřebujeme soudní pitvu a toxikologické testy,“ rozhodl Hynek při pohledu na fotografii, kterou na místě pořídil Krhovský. Pak vyhledal soudního lékaře Červenku, předal mu kopii policejního protokolu a nařízení k soudní pitvě i toxikologickému rozboru vystavené policií. ,,Pitva i toxikologie už jsou zajištěny, počkáme, jaké budou výsledky, a pak uvidíme, kam se budeme ubírat dál,“ oznámil kolegům. Popozítří si u soudního lékaře vyzvedl výsledky soudní pitvy i toxikologického rozboru. ,,Násilná smrt byla spolu s jakýmkoli onemocněním vyloučena, tělo neneslo žádné stopy po škrcení, úderech, ani jiná zranění, ani žádné známky nemoci,“ konstatoval soudní lékař Červenka.  ,,Proč by taky neslo, když byl podle všeho zdravej jako řípa, nebral žádný léky a byl nekuřák a abstinent,“ konstatoval Hynek. ,, Ano, drogy a alkohol byly toxikologickým rozborem vyloučeny, žaludek nebyl podrážděný nějakými dlouhodobě užívanými léky, ale zato dost silně neleptaný kyselinou chlorovodíkovou,“ pokračoval soudní lékař. ,,Sám si ji určitě nevzal,“ odpověděl Hynek. ,,Proč ne? Mohla to být i sebevražda,“ zamyslel se soudní lékař. Hynek zavrtěl hlavou. ,,Jedna z účinkujících říkala, že o přestávce asi v půl osmé si dal v divadelní kavárně smrťáka. Je možné, že mu někdo anebo on sám tu kyselinu do něj nenápadně přidal. Sehnali jsme záznamy z bezpečnostní kamery. Budeme si všímat každého detailu, třeba s kým se nenápadně zdrcnul a tak. Potřebujeme vyslechnout i příbuzné, aby se zjistilo, jestli neměl nějakou duševní nemoc a pak by připadala v úvahu možnost sebevraždy.“ Pak se vrátil na základnu se zprávami s výsledky. ,,Tak co?“ vyptával se kapitán Trojánek. ,,Otrávenej kyselinou chlorovodíkovou, vypadá to, že mu ji někdo nenápadně přidal v tý kavárně do toho smrťáka nebo si ji tam vlil sám.“ ,,Proč by sakra chtěl páchat sebevraždu? Byl slavnej, úspěšnej…,“ zamyslel se Kamil. ,,Mohl mít třeba nějaký osobní problémy, žena ho opustila…,“ napadlo Terezu. ,,A co ta nahrávka z kamery? Ta by nám mohla leccos objasnit,“ přidala se kapitánka Zuzana Hanušová. ,,Hned ji pustím,“ odpověděl Hynek a vkládal kazetu do videopřehrávače. Na obrazovce se rozprostřela útulná a příjemná kavárna plná svátečně oblečených lidí. ,, Ta zpěvačka říkala, že to otrávené kafe vypil o přestávce asi kolem půl osmé,“ Hynek přetočil záznam na za pět půl osmou. ,,Vidíš ho někde?“ mžourala Zuzana na obrazovku a snažila se mezi lidmi najít pěvce. ,,Jo, vidím ho, je přímo tady,“ ukazoval Hynek na muže objednávajícího si u obsluhy kafe.  ,,Zaměříme se nejdřív na tu servírku,“ rozhodl Hynek a sledoval upřeně drobnou ženu u kávovaru. Vzala z jedné skříňky hrnek a z přístroje do něj natočila uvařené kafe. Hynek kliknul na stopku. ,,Myslíš, že tu kyselinu mohla mít připravenou v tom hrnku?“ podívala se Zuzana na hrnek v servírčině ruce. Hynek pokrčil rameny. ,,Na záznamu do toho kafe nic nenápadně nepřidala. Ale zase jaký by k tomu měla důvod ho zabíjet?“ ,,Co já vím, třeba nějaká zhrzená milenka? Umělci jich mívaj celej špalír a některý kočičky uměj vytasit drápky, když se hodlaj o svoje bít za každou cenu.“ ,,Slavnej a úspěšnej operní pěvec že by si něco začínal s obyčejnou servírkou z malý divadelní kavárny? To se mi nějak nezdá,“ Hynek s úsměvem zavrtěl hlavou a vzápětí kývl: ,,Jedeme dál.“ A znovu záběr spustil. Servírka podala umělci kafe, on zaplatil a chystal se odejít od pultu. ,,Tak teď pečlivě sleduj a všímej si každýho detailu, třeba i toho, co ti bude připadat naprosto bezpředmětný,“ kývl na Zuzanu. Umělec si kafe opatrně nesl k jednomu ze stolků a žádná z osob přítomných na záznamu nevykazovala jakékoli známky čehokoli podezřelého. Najednou ho zastavila jakási mladá žena a o čemsi se s ním dala do hovoru. ,,Rychle ji přibliž,“ skoro vyletěla Zuzana. Dvojice si spolu delší dobu povídala, v jednu chvíli dívka k umělci vztáhla ruku, ale jinak se nic zvláštního nedělo. Hynek záznam opět zastavil a vytiskl obraz. Pak záznam opět zpustil. Umělec náhle hovor utnul a odkráčel ke stolku. Usadil se a začal popíjet. Když měl zřejmě dopito, zvedl se, vrátil hrnek obsluze a odešel z kavárny. Pak zazvonilo a kavárnu opouštěli i ostatní. Záznam byl u konce. ,,Tu holku určitě chci prověřit,“ ukázal Hynek Zuzaně vytištěný obrázek povídající si dvojice. Druhý den se opět vydali do Opery a rozdělili se: Kamil zamířil do kavárny proklepnout servírku a Hynek šel pátrat mezi ostatními. ,,Dobrý den, kapitán Trojánek, kriminální policie,“ ukázal Kamil drobné zástěrou opásané opálené ženě svůj policejní odznak a průkaz. ,,Dobrý den,“ překvapeně mu odpověděla dívka. ,,Zřejmě vím, proč jste tady, už jsem o tom slyšela. Ale přísahám vám, já s tím nemám absolutně nic společnýho!“ ,,A říká snad někdo, že máte? Jenom se vás potřebujeme optat na pár věcí,“ uzemnil ji. ,,Na co mně se chcete ptát?“ nechápavě kroutila hlavou. ,,Tak například,“ zalovil ve své bundě, ,,co je tohle za ženu. Máme totiž důvodné podezření, že pachatelem byla ona, a pátráme po ní. Mohla by nám toho totiž docela dost objasnit.“ Položil na pult před servírku fotografii z kamery. Ta se na ni upřeně podívala a zavrtěla hlavou. ,,Tu holku jsem v životě neviděla,“ odpověděla. ,,O čem se s tím hercem ten večer bavili? Hádali se nějak?“ vyptával se Kamil. ,,Vím já? Já nesleduju, o čem se tu hosti bavěj,“ odsekla servírka. ,,Tak jste přeci musela vidět, jestli ta jejich debata byla trošku ostřejšího rázu nebo dokonce mu nenápadně do toho kafe něco nalila,“ naléhal. ,,Opravdu jsem si ničeho nevšimla,“ trvala na svém. Kamil pokrčil rameny. ,,A co vy? Jaký jste k němu měla vztah?“ ,,V podstatě žádný, o přestávkách mezi představeníma si sem jenom chodil pro kafčo,“ odpověděla. ,,Žádný užší vztah mezi vámi vás tedy nepojil?“ chtěl vědět.  Zavrtěla hlavou. Hynek mezitím s kopií fotografie obcházel kolegy zemřelého umělce. ,,Viděl jste s ním někdy tuto ženu?“ ,,Opravdu ji nepoznáváte?“ kladl všem stejné otázky a pokaždé na ně dostal stejnou odpověď. ,,Co místo jeho bydliště? Znáte někdo?“ ,,běžte za ředitelem, ten má matriku zaměstnanců,“ odkázala ho jedna z hereček. Kamil se tedy vydal za ředitelem a poprosil ho o soukromou adresu zesnulého zaměstnance. Ochotně mu bylo vyhověno. Kamil se rozhodl neztrácet čas, hned vyhledal uvedenou adresu a zazvonil u dveří. Otevřít mu přišla drobná starší žena, umělcova matka. Dosud zprávě o smrti jediného syna odmítala uvěřit. ,,Dobrý den, kapitán Trojánek, kriminální policie. Přijměte mou upřímnou soustrast,“ představil se, ukázal jí policejní odznak a průkaz a podal jí ruku. Protože v ženiných očích zpozoroval obavy, jal se ji uklidňovat: ,,Nebojte se, potřebuji s vámi a vašim manželem, pokud je doma, na chvíli mluvit.“ Žena ho vedla do bytu a usadila ho v kuchyni. Tam už je očekával její manžel. ,,Dobrý den, kapitán Trojánek, kriminální policie,“ pozdravil ho Kamil, ukázal mu odznak a průkaz a poté mu podal ruku. ,,Upřímnou soustrast“, pronesl tiše a usadil se. ,,Snažíme se teď dopadnout toho, kdo otrávil vašeho syna. Protože však připadá v úvahu i možnost sebevraždy, chtěl bych nejprve vědět, byl váš syn nějak nemocný, ať už fyzicky či, prosím neurazte se, duševně? “ Žena vyděšeně zakoktala: ,,To je nesmysl, syn by si život sám nevzal! Byl naprosto v pořádku. Byl sice trochu samotářský, kamarádil se v podstatě jen s kolegy z divadla, ale jinak byl úplně zdravý.“ ,,Dobře, to jsem potřeboval vědět. Pak bych se chtěl zeptat,“ zalovil v bundě, ,,na záznamu z bezpečnostní kamery z místa činu s ním byla v úzkém kontaktu viděna tato dívka,“ vytáhl složenou fotografii z kamery a ukázal na černovlasou dívku povídající si s umělcem. ,,Nepoznáváte ji náhodou? Byla nějaká jeho známá? Stýkala se s ním často?“ Žena přes brýle zamžourala na fotografii. ,,Ne, tu dívku neznám. Je mi líto,“ odvrátila se. ,,Ukažte“, natahoval se její muž po papíru a detailně ženu zkoumal. ,,Tak tu neznám,“ vrátil papír Kamilovi. ,,Měl váš syn v poslední době s někým nějaký dlouhodobější konflikt nebo nevyřešené účty? Chtěl se mu někdo za něco pomstít?“ zeptal se Kamil. ,,O ničem nevím, mě bys určitě svěřil, kdyby se něco takového vyskytlo,“ odpověděla umělcova matka. ,,Dobře, děkuji vám za informace,“ rozloučil se Kamil, potřásl si s oběma rukou a zklamaně opustil byt. ,,Tak?“ uhodila na něj Zuzana při návratu na služebnu. Usedl na židli, bouchl pěstí do stolu a pronesl:  ,,No řeknu to asi takhle: jsme v háji. Nikdo tu holku v životě neviděl a jiný stopy nemáme.“ ,,Prodala jsem tu fotku novinám, snad ji někdo pozná,“ konstatovala od počítače dokumentaristka Klára Hrušková. ,,Dala jsem tam k ní vyhlásit i zprávu, že kdo byl v tu dobu v tý kavárně a všiml si něčeho podezřelýho, ať se okamžitě ozve policii.“ ,,Díky, Kláro,“ usmála se Zuzana.