7. díl
Byla asi jedna hodina odpoledne, celkem poklidný běžný den. Najednou se ulicí potácela, téměř plazila spoře oděná mladá dívka. Byla celá potřísněná od krve, která jí vytékala ze dvou obrovských bodných ran na krku. Jak si je přidržovala rukou, protékala jí mezi prsty na chodník i tělo. ,,Pomozte mi…prosím vás…ten hajzl mě pobodal…“ chroptěla, kašlala krev a snažila se ze všech zbývajících sil přivolat si pomoc. Najednou se bez života zhroutila na zem. Pár lidí se sice za ní otočilo, ale každý si rychle začal opět hledět svého. ,,Konečně dostala, co jí patřilo, ta děvka, ta jinak skončit nemohla,“ zasyčel nenávistně jeden kolemjdoucí. Lidé ji obcházeli a nikdo se nenamáhal ani zavolat pomoc, natož nějak pomoci sám. Tak tam dívka ležela asi deset minut, než k zastávce na protějším chodníku přijela tramvaj s číslem 24. Jedna z žen, která z ní vystoupila, si ji všimla a hned běžela k ní. ,,To jste jí nikdo nemohl pomoct? To jste jí tu takhle nechali? Jak dlouho tu už takhle leží?“ křičela na kolemjdoucí. ,,Byla to šlapka,“ pohrdavě odfrkla prodavačka přilehlé trafiky sledující dění na ulici a kouřící cigaretu. ,,Proboha to je snad jedno, co byla! To je trestnej čin neposkytnutí pomoci tohleto!“ ječela žena a sehnula se k tělu. ,,Slečno, co se stalo?“ třásla s dívkou. Rychle otevřela kabelku a vytáhla mobil a vytočila 155. ,,Dobrý den, prosím vás, hned přijeďte na Hlavní třídu do ulice Topolová, je tu pobodaná holka, dost krvácí. Nikdo jí zatím nepomohl, nevím, jak dlouho už tu je. Hlavně rychle. Díky.“ Pak vytočila 158. ,,Dobrý den, chtěla bych nahlásit těžké ublížení na zdraví, na Hlavní třídě v ulici Topolová je pobodaná holka, už jsem k ní volala záchranku. Přijeďte. Díky. Nashle. “ Uklidila mobil do kabelky a sehnula se k dívce. ,,To bude dobrý, holka, vydrž,“ konejšila ji. Během deseti minut se na rohu ulice ozvaly dvě sirény a na místo dorazili záchranáři i policie. ,,Dobrý den,“ vyskočil ze sanitního vozu záchranář s velkým kufrem a dalším záchranářem nesoucím monitor v patách. ,,Co se stalo?“ ,,Já nevím, já jí takhle našla, já jsem asi před čtvrt hodinou přijela tramvají,“ koktala žena. Z policejního vozu vyskočil praporčík Kvapil. ,,Dobrý den,“ pozdravil ostatní. ,,Dobrý den,“ odpověděli všichni naráz. ,,Dobrý den. Tak co se stalo?“ za praporčíkem se objevil nadstrážmistr Veselý. ,,Já jsem jí našla, když jsem vystoupila tady na zastávce z tramvaje. Nikdo si jí do tý doby nevšiml, nevím, jak dlouho tam ležela,“ vysvětlovala žena. ,,Znala jste ji?“ otázal se nadstrážmistr a sepisoval protokol. ,,Ne, ne,“ rychle odmítavě zavrtěla hlavou žena. ,,Ale za to jí i celou její famílii dobře znala skoro celá tahle ulice,“ vložila se do rozhovoru protivná trafikantka. ,,Prosím?“ praporčík se k ní s nechápavým výrazem a zdviženým obočím překvapeně otočil. ,,Byla to vyhlášená šlapka a její papínek jí ještě vytěžoval!“ pokračovala prodavačka. ,,A vy víte, co se té dívce stalo?“ začal se nadstrážmistr vyptávat. ,,Ne, nevím, a upřímně mě to ani nezajímá, hlavní je, že ta holka konečně dostala, co jí patřilo!“ ,,Prosím vás, takhle nemluvte, ano? Ať byla zač cokoli, někdo jí ubodal a jestli ta holka umře, tak je z toho vražda, za kterou se může nafasovat klidně i doživotí v lochu!“ rázně ji odbyl praporčík. ,,A vy byste měla být obviněna z neposkytnutí pomoci, jste si toho vůbec vědoma?“ přidal se nadstrážmistr, čímž ženu umlčel a ta se šla věnovat časopisům, novinám a cigaretám. Nadstrážmistr se k ní hned rozběhl. ,,Prosím vás, mohla byste aspoň uvést totožnost té dívky, pokud tvrdíte, že jste jí znala? Jak se jmenovala, kolik jí bylo let, kde bydlela?“ ,,Když vám to k něčemu bude…jmenovala se Barbora Stárková, kolik jí bylo let to nevím a bydlela ve třetím patře támhle toho domu,“ ukázala trafikantka přes ulici. Nadstrážmistr si vše zapsal. ,,Nevíte, jestli studovala nebo pracovala? Kde?“ ,,To nevím. Kdyby pracovala, tak nemusela dělat to, co dělala, no ne?“ ,,Moc díky, nashle,“ loučil se nadstrážmistr. ,,Nashle,“ odfrkla. Posádka sanitního vozu se mezitím snažila dívku, už připojenou na monitor i umělou výživu, oživit, ale na monitoru se objevila jen rovná čára a při každém novém stlačení hrudníku jí z úst vytékala spousta krve. Jeden ze zasahujících záchranářů zavrtěl hlavou. ,,Je konec,“ konstatoval a odpojoval od bezvládného těla všechny přístroje a hadičky. ,,Čas smrti třináct hodin a čtyřicet sedm minut,“ předříkával záchranář a nadstrážmistr vše zapisoval. Praporčík zatím místo obehnal policejní páskou a přivolal kriminalistického technika i kolegy z kriminálky. Než se kriminalistický technik Krhovský a o několik minut později i četa ve složení kapitán Kamil Trojánek, kapitán Zuzana Hanušová, nadpraporčík Tereza Grigová a poručík Hynek Hofman dostavili, zatáhlo se a začalo pršet. ,,Tak co se stalo?“ jako první z vozu vyskočil kapitán Trojánek a nahlížel do policejního protokolu. ,,Žena ve věku asi dvaceti let, podle svědectví se jmenovala Barbora Stárková, bydlela ve třetím patře v támhle tom domě přes ulici a živila se prostitucí a otec jí prý podporoval, měla dvě bodné rány v hrdle, ze kterých vykrvácela, zbraň neznámá. Přesný čas smrti třináct hodin a čtyřicet sedm minut. Na krku měla také výrazné podlitiny, což nasvědčuje tomu, že před smrtí byla ještě škrcena. Je téměř jisté, že se na tom místě bude vyskytovat DNA pachatele, odebral jsem tedy odtamtud vzorky, které budou odeslány do genetické laboratoře k vyhodnocení,“ odříkával Krhovský. ,,Měla něco u sebe? Mobil, klíče?“ otázal se Kamil. Krhovský zavrtěl hlavou. Zuzana přistoupila k úplně bledé nálezkyni těla a ukázala jí svůj policejní odznak a průkaz. ,,Dobrý den, kapitán Hanušová, kriminální policie,“ představila se. ,,Já jsem tu holku vůbec neznala,“ řekla žena. ,,Nevadí. Nestačila vám před smrtí něco říct? Třeba kdo jí to udělal? Co se jí stalo?“ Žena zavrtěla hlavou. ,,Ne. Já jsem přijela tramvají a pak jsem jí našla. Nikdo jí předtím nechtěl pomoct.“ ,,Nevšimla jste si třeba někoho nebo něčeho podezřelého, co by vám bylo nějak divné?“ ,,Opravdu ne.“ ,,Dobře, už vás nebudu trápit. Děkuji za informace,“ usmála se Zuzana a odešla k autu. Kamil zatím obcházel místo opředené páskou a kriminalistický technik křídou obtaženou mrtvolu s číslem stopy, které k ní přiložil, několikrát vyfotografoval. Pak se kriminální policisté vrátili na základnu, kde fotografii hned zkoumali. ,,Barbora Stárková, asi dvacetiletá, prostitutka, ubodaná,“ mumlal si pro sebe Kamil. ,,Projeď mi dopodrobna všechny ostatní podobný případy z posledního půl roku, prosím tě,“ oslovil Terezu sedící u vedlejšího počítače. ,,Ty myslíš, že by to s tímhle případem mohlo nějak souviset?“ zeptala se a otevřela to, co po ní bylo požadováno. ,,Možná,“ kývl. ,,Já půjdu zajistit pitvu.“ Poté předal příkaz k soudní pitvě a toxikologickému rozboru soudnímu lékaři Červenkovi. ,,Totožnost oběti tedy znáte?“ zeptal se soudní lékař, když byl zaveden k mrtvole. ,,Jo, je to Barbora Stárková, asi dvacetiletá, prý byla prostitutka,“ kývl Kamil. ,,Takže bych se měl zaměřit i na určité partie, jestli nebyla znásilněna?“ pohlédl na Kamila. Ten se zamyslel. ,,Zkus to,“ poplácal ho po rameni. Na služebně si šel do kanceláře uvařit kafe a stále zíral na monitor počítače, kde byla doposud otevřena fotografie mrtvé dívky. Nevěděl proč, ale její osud ho zasáhl. ,,Pořád na to myslíš?“ vyrušila ho Zuzana, která si také vařila kafe. ,, Tebe nenapadlo, kdo sakra mohl tak mladou holku mající celý život před sebou takhle chladnokrevně zabít?“ lamentoval a usrkával kafe. ,,To víš, že by mě to taky zajímalo, ale pro dnešek už to pusť z hlavy. Až přijdou výsledky pitvy, tak uvidíme, co dál. Teď si v klidu vypijeme to kafe, myslím, že si ho zasloužíme,“ usadila se s hrnkem na vedlejší židli. ,,Asi máš pravdu,“ usmál se, zavřel fotografii a vypnul počítač. ,,Obyčejný nůž pro použití v kuchyni jsem vyloučil, vypadá to spíš na něco menšího, kudlu nebo tak něco, s ostrou čepelí, bodné rány byly poměrně hluboké a podle sklonu ran byla bodnuta naprosto rovně, pachatel tedy stál zřejmě naproti ní,“ pronesl soudní lékař, když se s Kamilem za tři dny, kdy si ho předvolal k vyzvednutí výsledků soudní pitvy a toxikologického rozboru, skláněli nad mrtvolou. ,,Hrdlo neslo výrazné stopy po škrcení, takže pachatel si ji zřejmě pořádně vychutnal, než ji ubodal, podívejte,“ ukázal na pohmožděniny na dívčině krku. Kamil vzdechl. ,,Takže možnost sebevraždy tímto vyloučena. Sama se škrtit nemohla. Jak to vypadá s toxikologickým rozborem? Alkohol? Drogy?“ zeptal se a přistoupil blíže k mrtvole. ,,Ne, nic takového,“ Červenka zavrtěl hlavou. ,,A co znásilnění? Pokud byla prostitutka, mohla být znásilněna,“ namítl Kamil. ,,Znásilnění jsem také vyloučil,“ kývl soudní lékař. Kamil si zatím pročítal záznamy. ,,Máte už vytypovaný nějaký okruh podezřelých?“ zeptal se ho Červenka. Kamil na něj pohlédl. ,,Prověříme určitě její rodiče, spolužáky, učitele a ten veřejný dům, kam chodila.“ ,,Projela jsem ty spisy a podobné napadení s nožem tam je jen jedno, to před čtvrt rokem, jenže jeho pachatel není už dva měsíce na svobodě, takže to nemůže být on. Kontaktovala jsem tu věznici a prý jim neutekl,“ nakoukla Tereza. ,,Výsledky DNA z laborky už přišly?“ zeptal se jí Kamil. ,,Jo, už nám je konečně poslali,“ kývla. ,,Na hrdle oběti byly nalezeny odloučené epiteliální kožní buňky, pachatel, který je zanechal, ale dosud není v Národní databázi DNA evidován.“ ,,Dobře, musíme zjistit, pro jaký veřejný dům pracovala a kde všude si hledala zákazníky,“ kývl. ,,Veřejný dům je tady jenom jeden, asi dvacet minut chůze od domu, kde oběť bydlela,“ odpověděla Tereza. ,,Co příbuzní? Rodina, kamarádi? Určitě měla nějaký kamarádky a taky někoho, kdo jí dohazoval zákazníky,“ přemýšlel Kamil. ,,Zkusíme to v místě bydliště oběti, tam už tu rodinu budou znát,“ rozhodla Tereza. ,,Dobře, jedu tam,“ Kamil opustil pitevnu a běžel k autu. ,,Pojedu s tebou,“ rozhodla Tereza a následovala ho. Po chvilce byli na místě. ,,Ta trafikantka říkala, že to byl tenhle barák,“ ukazoval na jeden z domů a hledal zvonek se jménem Stárkovi. ,,Prosím?“ ozvalo se tlumeně z mikrofonu. ,,Dobrý den, kapitán Trojánek a nadpraporčík Grigová, jsme od kriminální policie. Vy jste paní Stárková?“ ,,Ano, to jsem já.“ ,,Výborně. Můžeme nahoru?“ ,,Pojďte,“ otevřela jim Stárková vchodové dveře. ,,Kam vlastně jdeme?“ zeptala se Tereza, zatímco v závěsu za Kamilem stoupala po schodech. ,,Má to být páté patro,“ odpověděl. Stárková už je čekala u dveří svého bytu. ,,Dobrý den,“ pozdravila je s obavami. ,,Dobrý den, kapitán Trojánek, kriminální policie,“ ukázal jí svůj odznak a průkaz a vešel do bytu. ,,Nadpraporčík Grigová, kriminální policie,“ vytáhla Tereza svůj odznak a průkaz a vešla také. ,,Manžel je doma?“ otázal se kapitán. ,,Proč? Vy ho hledáte? Co se vlastně stalo?“ zeptala se Stárková a vedla dvojici do obývacího pokoje, kde už čekal její muž. Oba pozdravili, vytáhli své policejní odznaky a průkazy, ukázali je Stárkovi a představili se. Stárková je usadila na pohovku, zatímco ona a její muž seděli v křeslech. ,,Je to vaše dcera?“ kapitán vytáhl fotku mrtvoly a ukázal ji manželům. V těch hrklo. ,,Ano, je,“ odpověděla přeskakujícím hlasem Stárková. ,,Kdy se jí to stalo?“ ,, 16. Listopadu asi v třináct hodin a čtyřicet sedm minut na Hlavní třídě,“ konstatoval Kamil. ,,Kdo jí to udělal?“ zeptal se Stárek. ,,To my právě nevíme, to vyšetřujeme,“ odpověděla mu Tereza. ,,Víte, my…my jsme ji prostě…no zkrátka jsme ji vyhodili z bytu,“ přidal se Stárek. ,,Cože? Kdy?“ Kamil zpozorněl. ,,Je to asi týden,“ odpověděla Stárková. ,,Jak už určitě víte, živila se prostitucí a my s manželem jsme se s tím nedokázali smířit…“ ,,Ta trafikantka odnaproti říkala, že váš muž vaši dceru finančně podporoval, je to pravda?“ zeptala se Tereza. ,,Cože?“ nechápavě zakroutila hlavou Stárková. ,,Muž jí dal jednou asi 1000 korun, ale to je všechno, jinak si ta holka vydělávala různě po zákaznících. Kvůli tomu jsme jí taky vyhodili. Tý trafikantce taky nesmíte věřit všechno, to je strašná klepna.“ ,,Nevíte, kde vaše dcera mohla pobývat? Nemáte nějaké další příbuzné, neznáte nějaké její kamarády?“ ,,Jo, nějaký kamarády měla,“ kývla Stárková. ,,Mohu vás poprosit o nějaký kontakt na ně?“ domáhal se Kamil. ,,Nevíme, kde má telefon. Doma nic nenechala.“ ,,Tušíte, kam vaše dcera mohla jít poté, co jste ji vyhodili z domova?“ přidala se opět Tereza. Stárková zakroutila hlavou. ,,Nevím. Napadají mě buď moje maminka nebo manželovi rodiče, nebo nějaká její kamarádka…opravdu nevíme, kam šla, od té doby jsme s ní nemluvili.“ ,,Kde bydlí vaši rodiče?“ Kamil si vše zapisoval. Stárek mu nadiktoval obě adresy a jména. ,,Dobře, mohli byste nám ještě říci, kam chodila do školy?“ ,,Tady na místní gymnázium,“ odpověděl Stárek. ,,Na gymnázium? Neměla už náhodou ve svém věku být na vysoké?“ podivil se Kamil. ,,No víte, ona v prváku propadla,“ přiznala Stárková a v jejím hlase bylo možné číst, že se za dceru stydí. ,,Dobře, děkuji. To nám prozatím stačí,“ zvedali se Kamil s Terezou a chystali se k odchodu. ,,Prosím vás, pane vyšetřovateli,“ zastavila ještě Stárková Kamila. ,,Prosím?“ Kamil se na ni otočil a Stárková se k němu naklonila. ,,Až budete mluvit s mojí maminkou…prosím v klidu, nemá v pořádku srdce a zlobí ji tlak.“ Kamil kývl. ,,Dobře, paní Stárková.“ Rozloučili se s manželi a vrátili se do auta. ,,Jedeme tam hned? Je to kousek odtud,“ podívala se Tereza do plánku hledající první zaznamenanou adresu. Kamil kývl. Dvojici chvíli trvalo, než konečně našla správný dům. Proklouzli dovnitř současně s jakýmsi mužem, který seběhl vynést smetí a teď se opět vracel. Zaklepali na byt se jménem Vojtěchová. ,,Kdo je?“ ozval se zevnitř hlas. ,,Dobrý den, kriminální policie,“ opatrně se ozval Kamil, aby starou paní příliš nevyděsil. ,,Pustíte mě prosím dovnitř? Potřebuji si s vámi promluvit. Nemusíte se ničeho bát,“ pokračoval. Stará paní otevřela a Kamil s Terezou vešli do bytu a ukázali jí své policejní doklady. ,,Dobrý den, kapitán Trojánek, kriminální policie. Vy jste paní Vojtěchová, maminka paní Kláry Stárkové a babička Barbory Stárkové?“ dotázal se Kamil. Stará paní se na něj nedůvěřivě podívala. ,,Ano, to jsem já,“ přikývla. ,,Co si přejete?“ ,,Potřebujeme se vás jen zeptat na pár věcí,“ odpověděla Tereza. ,,Pojďte dál,“ vedla je paní Vojtěchová do kuchyně. ,,Potřebovali bychom od vás nějaké informace týkající se vaší vnučky. Rodiče ji prý asi před týdnem vyhodili z domova, protože si vydělávala prostitucí…“ začal Kamil, a stará paní ho okamžitě přerušila: ,,Všichni jsme se jí to snažili vymluvit, ale ona se nedala!“ ,,Vy jste o tom věděla?“ zeptala se Tereza a stará paní reagovala kývnutím. ,,Potřebujeme zjistit, kde přebývala. Vaši dceru jste napadli jako první vy,“ pokračovala Tereza. ,,Pár dní tu byla, naposledy jsem ji viděla tuším někdy před pěti šesti dny, myslím, že to byl pátek. Myslela jsem si, že se konečně s dcerou usmířily…“ ,,A kvůli tomu jsme za vámi přišli. Vaši vnučku v sobotu 16. asi v třináct hodin a čtyřicet sedm minut na Hlavní třídě někdo zabil,“ Kamil opatrně naznačil staré paní důvod své přítomnosti. Stará paní se zapotácela a Kamil k ní přiskočil, aby ji udržel na židli. ,,Jste v pořádku? Podám vám vodu,“ otevíral skříňku kuchyňské linky, v níž byly sklenice a hrnky, popadl jednu ze sklenic, natočil do ní studenou vodu a přiložil ji ženě ke rtům. Ta se během chvilky naštěstí vzpamatovala. ,,Neviděla jste ji náhodou 16. Listopadu asi kolem poledne? Nebyla za vámi? Nesvěřovala se vám, kam jde?“ vyptávala se Tereza podpírající ženu z druhé strany. ,,Ne, v ten den tu vůbec nebyla, paměť mám ještě v pořádku, to bych si pamatovala,“ zavrtěla žena hlavou. ,,Dobře. To je vše, co jsme od vás potřebovali,“ přiložila jí Tereza ruku na rameno. ,,Ale samotnou vás tu radši nenecháme, vezmeme vás k nám na služebnu, a kdyby se cokoli dělo, hned pojedeme do nemocnice,“ rozhodl Kamil. Oba dva vyšetřovatelé pomohli ženě vstát, sejít schody a usadit se do auta. Poté se vrátili na služebnu. Protože starou paní ale nemohli nechat na služebně, vyjednali jí pár nocí, aspoň než se situace uklidní, v místním domově pro seniory. Druhý den ráno se vydali za ředitelem místního gymnázia. Tereza zaklepala na dveře ředitelny, za nimiž se ozvalo úsečné ,,Dále!“ Tereza vzala za kliku a vstoupila do místnosti. ,,Dobrý den, nadpraporčík Grigová, kriminální policie,“ ukázala řediteli svůj policejní průkaz a odznak. ,,Dobrý den. Snad někdo ze studentů nespáchal zločin?! To by mohlo vážně ohrozit pověst školy!“ vyděsil se ředitel. ,,Ne, z vašich studentů žádný zločin nespáchal, ale jedna ze studentek se stala obětí zločinu. 16. Listopadu asi v třináct hodin a čtyřicet sedm minut byla na Hlavní třídě zavražděna Barbora Stárková. Prý byla studentkou této školy.“ A položila před ředitele kopii policejního protokolu a úmrtního listu. ,,Ano, poněkud problémovou studentkou. Propadla již v prvním ročníku,“ vzdechl ředitel. ,,Ano, to už jsme se dozvěděli, vyslýchali jsme její rodiče. Můžete mi říci, do jakého chodila ročníku a kdo byl jejím třídním učitelem?“ ,,No, s bídou prolezla a letos je v seznamu studentů ročníku 4. A, jehož třídním učitelem je pan magistr Petr Macháček. Pokud chcete, dám vám ho ihned zavolat a umožním vám soukromý rozhovor,“ rozhodl ředitel. ,,Mohu vás poprosit?“ kývla Tereza. Ředitel tedy uvedl do provozu školní rozhlas a školou se rozneslo: ,,Magistr Macháček nechť se ihned dostaví do ředitelny, opakuji, magistr Macháček nechť se ihned dostaví do ředitelny. Děkuji.“ Vzápětí se ozvalo klepání na dveře ředitelny a s ,,Dobrý den, sháníte mě, pane řediteli?“ vstoupil drobný muž. Tereza vyrozuměla, že se jedná o třídního učitele 4. A. ,,Dobrý den, nadpraporčík Grigová, kriminální policie,“ přistoupila k němu s průkazem a odznakem a podala mu ruku. ,,Já něco provedl, že jste na mě zavolal kriminálku?“ tón učitelova hlasu zněl překvapeně. ,,Ne, nelekejte se, pane magistře, jen s vámi potřebuji mluvit,“ uklidňovala ho Tereza. ,,Já vás nechám o samotě,“ kývl ředitel a opustil místnost. ,,Pane magistře,“ spustila, ,,jste třídním učitelem ročníku 4. A?“ ,,Ano, jsem,“ kývl učitel. ,,Výborně. Měl jste v ročníku slečnu Barboru Stárkovou?“ ,,No jo, Stárková, věčnej svéráz. Učení jí moc nejde a také věčně na kontě mívá dost kázeňských přestupků. Ano, je u mě v ročníku. Co provedla, proboha?“ ,,Ona nic, někdo provedl něco jí. A to něco je, že ji zavraždil.“ Učiteli se téměř zastavilo srdce. ,,Cože? Kdy proboha? A kde?“ ,,16. Listopadu asi v třináct hodin a čtyřicet sedm minut na Hlavní třídě,“ odpověděla a ukázala mu kopii policejního protokolu a úmrtního listu. ,,Potřebujeme prověřit veškeré její styky. Nevšiml jste si náhodou, jestli s někým tady měla nějaký problém? Nešikanovali jí?“ ,,Ne, s každým se tu v klidu bavila, terčem šikany nebyla. Aspoň já jsem si žádných takových náznaků nevšiml. Jen to chování a prospěch za moc nestály,“ povzdechl si učitel. ,,Takže žádný z vašich studentů nebo jiných studentů školy by nemohl mít nějaký důvod si s ní vyřídit účty tímto způsobem?“ ,, Z mých určitě ne,“ hájil své svěřence učitel. ,,Paní vyšetřovatelko, my jsme seriózní státní gymnázium, pochybuji, že by se mezi námi, ať už mezi personálem či žáky, pohyboval vrah.“ ,,To nikdy nemůžete vědět, pane magistře,“ odbyla ho a pokračovala: ,,Mimochodem, Bára si také po večerech vydělávala prostitucí, tudíž ji také mohl zavraždit některý z jejích zákazníků.“ Učitel zbystřil. ,,Vážně?“ Tereza kývla. ,,Mohu mluvit s vašimi studenty? Potřebujeme prověřit každičký její kontakt,“ zeptala se. ,,Pojďte, zavedu vás do třídy,“ svolil učitel a vedl policistku do své třídy. Postavil se před katedru, zatleskal do dlaní a se zvýšeným hlasem zahalekal: ,,Studenti!“ Oči všech přítomných se obrátily na něj. ,,Potřebujeme od vás pomoc,“ pokračoval a trochu popošel stranou. Tereza se postavila před třídu jako učitel. ,,Dobrý den, já jsem nadpraporčík Tereza Grigová z kriminální policie,“ obešla třídu a všem ukázala své policejní doklady. ,,Vaše spolužačka Barbora Stárková byla 16. Listopadu asi v třináct hodin a čtyřicet sedm minut na Hlavní třídě zavražděna a my musíme prověřit všechny její kontakty a styky, abychom mohli jejího vraha dopadnout. Potřebuji od kohokoli z vás jakoukoli informaci, která by nás mohla dovést k pachateli, takže mi prosím odpovídejte pravdivě. Pokud někdo něco víte, řekněte to teď a tady. Nemusíte se ničeho obávat, zůstanete v naprosté anonymitě. Viděli jste jí někdo 16. Listopadu asi kolem půl druhé odpoledne? Kam šla? S kým?“ vyptávala se. Všichni mlčeli, někdo pokrčil rameny, zavrtěl hlavou nebo prohlásil: ,,Nevím.“ ,,Dobře, zkusíme to jinak. Jaký jste k ní měli vztah? Nestála mimo kolektiv? Měla problém zapadnout?“ ,,Opravdu nikdo z vás není schopný nic konkrétního říci?“ promluvil třídní učitel. ,,Tak já myslím,“ prohlásila po chvíli kolektivního mlčení Tereza, ,,že už jsem vás zdržela dost, chtěla bych vám poděkovat za ochotu spolupracovat. Nashledanou,“ rozloučila se a zklamaně opustila učebnu i školu. Zuzana se mezitím rozhodla prověřit nejbližší veřejný dům, pár minut cesty pěšky od domu oběti, a vydala se rovnou za ředitelem. Zaklepala na dveře jeho pracovny, a když byla vyzvána ke vstupu, zabrala za kliku a vešla do místnosti. ,,Dobrý den,“ pozdravil ji muž sedící za stolem. ,,Dobrý den, kapitán Hanušová, kriminální policie,“oplatila mu pozdrav a ukázala mu své policejní doklady. ,,Mohu se zeptat, pracovala u vás tato žena? Prosím pravdu,“ ukázala mu fotografii mrtvoly. Muž ji poznal i na fotografii, její tvář mu nebyla nijak neznámá. Přikývl. ,,Jmenovala se Barbora Stárková a trávila tu převážně noci a víkendy, protože dopoledne chodila do školy, je to tak?“ konstatovala Zuzana. ,,Jo, chodila sem dost často,“ přisvědčil. ,,A byla tu v sobotu 16. Listopadu asi kolem poledne?“ otázala se. Přikývl. ,,Co se s ní stalo?“ ,,Někdo ji 16. Listopadu asi v třináct hodin a čtyřicet sedm minut na Hlavní třídě zavraždil a my potřebujeme prověřit veškeré její styky. Musíte mít určitě nějaký přehled o jejích zákaznících. Můžete mi říct, jaké ta dívka provozovala služby, v čem byla zákazníkům po vůli?“ ,,Tak to záleželo, o co si řekli a za co zaplatili. Ti, co sem chodí, nejčastěji stojí o klasický a orální sex. Mohu vám ukázat ceník,“ nabízel se. ,,Ne, to je dobré,“ odmítla. ,,Můžete mi říct, jestli si na ni někdy nějací zákazníci nějak stěžovali? Že se jim to s ní nelíbilo, že něco odmítla?“ ,,Nevzpomínám si, že by si někdo stěžoval,“ kroutil hlavou ředitel. ,,Kdo tu byl 16. Listopadu asi kolem poledne? Sakra, tady jde o vraždu! Musíte něco vědět!“ zaúpěla Zuzana skoro na kolenou. ,,Jeden tu ten den kolem poledne byl,“ přitvrdil. ,,No výborně. Věděla jsem, že z vás něco vyždímám. Vybavíte si jej? Byl tu od té doby? Prozradil jméno? Potřebujeme jeho identitu, abychom mu mohli odebrat vzorek DNA a porovnat jej se vzorkem, co se nalezl na podlitinách, které měla ta dívka na krku.“ ,,Jméno neznáme, u nás si všichni zákazníci zachovávají anonymitu. Ale pochybuju, že by to byl on, vypadal docela slušně,“ zamyslel se ředitel. ,,A navíc, jak by se pobodaná zvládla doplazit až na Hlavní třídu?“ ,,Zkrátka potřebujeme tu osobu ztotožnit, je totiž více než pravděpodobné, že je to nebezpečný vrah! Nenechal tady náhodou číslo mobilu nebo neznáte někoho, kdo by ho měl k dispozici?“ Ředitel zavrtěl hlavou. ,,Můžete mi ho aspoň popsat?“ ,,No, byl dost vysokej, měl hubenej obličej, strašně křivej nos, hustý obočí a úzký rty.“ ,,Skvělé!“ pochválila ho vše si pečlivě zapisujíc. ,,Já o něm opravdu nic jiného nevím, je mi líto, že vám nemůžu jinak pomoct,“ krčil rameny ředitel. ,,Řekl jste mi toho poměrně dost. Moc vám děkuju za informace i za ochotu spolupracovat, zatím nashle a kdybyste něco nového zjistil, nezapomeňte se ozvat, prosím vás, nezapomínejte, že hledáme nebezpečného ozbrojeného pachatele,“ prosila ho na odchodu. ,,Dobře, kdyby cokoli, zavolám, klidně i o půlnoci,“ usmál se. Zuzana se poměrně spokojena vrátila na služebnu. ,,Čau,“ pozdravila se s Terezou, se kterou se srazila ve dveřích. ,,Tak jaks pořídila?“ zeptala se Tereza. ,,Celkem slušně, ředitel toho nevěstince dobře spolupracoval. Řekl mi, že v ten den a asi před hodinou, co se to stalo, tam Barbora byla a že si ji zrovna zaplatil nějaký zákazník, popsal mi ho, a navíc slíbil, že kdyby narazil na další informace, určitě dá vědět,“ odříkávala Zuzana. ,,Počkej, počkej,“ zarazila ji Tereza a usadila se vedle ní na židli. ,,To vypadá nadějně. Teď už jenom zjistit totožnost toho chlápka, vzít mu DNA, a pokud bude souhlasit s tím, co se našlo na podlitinách na krku tý holky, tak…“