Klaudie a Viktor
,,Tati, proboha, co to tu vyvádíš?“ Viktor Richter přiběhl do pokoje, odkud se právě ozvala obrovská dunivá rána, a viděl svého otce sedícího na zemi a křečovitě a bolestivě se držícího za zdeformovanou pravou nohu a vedle něj převrácené štafle. ,,Ty jsi spadl, viď? Kolikrát jsem ti říkal, abys na ty štafle nelezl sám bez dozoru, kolikrát?“ zabědoval Viktor se vzdychnutím a spjatýma rukama. ,,Panebože ještě mě plísni! Už tak to bolí jak čert a ještě ty do toho! Radši mi pomoz, člověče!“ podával pan Richter svému synovi ruku. ,,Kam ses uhodil? A cos vůbec dělal? “ Viktor si kleknul vedle svého otce. ,,Ale, praskla žárovka v lustru, tak jsem ji chtěl hned vyměnit, no. Jenomže kdo mohl tušit, že ty štafle budou tak vratký? Neuhodil jsem se nikam, ale spadl jsem přímo na nohu!“ ukázal pan Richter na své úplně oteklé pravé koleno. Viktor se na něj zadíval. ,,No nic, jedeme na chirurgii,“ rozhodl. ,,Pojď, pomůžu ti do auta,“ podal svému otci ruku a pomohl mu na nohy. Pro jistotu ho ale ještě podepřel. Ten bolestivě zasyčel. ,,No teď to hezky vydrž, když už si nedáš říct!“ uzemnil ho Viktor, mezitím co hledal po kapsách klíče od auta. ,,Sakra já je snad někde ztratil!“ zaklel, když je stále nemohl najít. ,,Co zas hledáš?“ zareagoval pan Richter. ,,No asi klíče, čím bych jinak odemknul auto?!“ odbyl ho jeho syn. Když je konečně našel a mohl se tudíž do vozidla dostat, pomohl svému otci usadit se na místo spolujezdce a sám se usadil za volant. Nemocnice byla od jejich bydliště pět minut cesty. Viktor si vypůjčil pojízdné křeslo, protože si nebyl jistý, jestli by celou cestu na chirurgii ve třetím patře zvládl otce podpírat. Na chirurgii se jich ujal jeden starší lékař. Ptal se, jak a odkud nebo z čeho pan Richter na koleno spadl, jakou intenzitou, z jaké zhruba výšky, jak silná je bolest. Opatrně s oteklým kolenem zahýbal a pan Richter silně zaskučel, až se vyděsili všichni pacienti v čekárně. Pan Richter byl následně odvezen na rentgen a byl přijat k napravení kolene v anestezii. Lékař zrovna prohlížel čerstvé snímky z rentgenu, popisoval a ukazoval na snímku i na modelu čéšky průběh následující operace a sestra pacientovi nabrala krev a do druhé ruky napichovala kanylu, když do místnosti vstoupila usmívající se dívka v bílém a zamnula si ruce. ,,Dobrý den, tak co je za problém?“ promluvila sametovým melodickým hlasem a ve Viktorovi hrklo. ,,To je moje dcera Klaudie, letos studuje poslední ročník na medicíně, vzal jsem ji sem na praxi,“ představil ji pacientovi i jeho doprovodu lékař. Oba muži kývli dívce na pozdrav. Viktor nebyl schopný říci ani jedno slovíčko, v krku měl úplně vyschlo. Sledoval dívčiny bujné křivky pod bílým pláštěm, nádherně plné rty vybízející k ne jednomu polibku, téměř k pasu dlouhé hedvábné vlasy, kterým jen scházelo, aby je někdo něžně rozcuchal, a řasy, které neustále provokativně pomrkávaly. Úplně zapomněl, proč sem vlastně přišel. ,,Máme tu sedmapadesátiletého muže, mechanický úraz kolene, přijat k revizi v celkové anestezii, která bude provedena zítra, do té doby doplníme kompletní interní a předoperační vyšetření,“ odříkával lékař, zatímco Klaudie přistoupila k pacientovi a jala se koleno sama vyšetřovat, což se neobešlo bez dalšího pacientova bolestivého sténání. ,,Jen se ničeho nebojte, pane Richter, táta je nejlepší chirurg, jakého tu dosud měli, odvede precizní práci, uvidíte sám,“ usmála se Klaudie a položila panu Richterovi dlaň na rameno. Viktor pojal podezření, že za jeho návštěvami v nemocnici budou stát místo jednoho důvodu dva – nejen zraněný nešikovný otec, ale také mladá budoucí lékařka Klaudie. Na první pohled ho úplně pobláznila a pokládal si za štěstí, že na něj momentálně žádná dívčí náruč nečeká doma. S poslední partnerkou se rozešel kvůli jejímu odjezdu za prací do Buenos Aires a už na ní ani nevzpomněl, ačkoli v prvních chvílích bez ní měl pocit, že mu žalem pukne srdce. Teď tu stál omámený a jen stěží dokázal poslouchat svého otce diktujícího, co vše bude během pobytu v nemocnici potřebovat. Jakmile se pan Richter ocitl s nohou v ortéze na lůžku, Viktor mu slíbil, že mu za dvě tři hodiny přinese věci, rychle se s ním prozatím rozloučil a pospíchal vyhledat Klaudii. Měl na ni štěstí, když se s ní srazil u vchodu do pracovny lékařů. Poznala ho. ,,Potřeboval jste ještě něco?“ usmála se mile. ,,No, víte, že vlastně jo…“ podrbal se rozpačitě ve vlasech a zrudl až za ušima. ,,Vaše telefonní číslo,“ vykoktal a usmál se. ,,Klidně,“ zběžně mu ho nadiktovala. ,,Děkuji. Já ještě musím tátovi domů pro nějaký věci, ale tak za hodinu a něco můžu být zpátky, nezajdeme pak na kávu nebo něco na zub?“ velkoryse jí nabídl. ,,Tak jo, člověku po celým dni na nohách přijde dobrá káva a něco malého na zakousnutí docela k duhu,“ souhlasila. ,,Tak zatím na shledanou,“ rozloučil se s ní, otočil se a odcházel. ,,Nashle,“ zvedla ruku na pozdrav a také šla po svých. Najednou se ještě otočila a pronesla: ,,Jo, jsem Klaudie,“ mrkla, otočila se zpět a pokračovala. Chvíli za ní poblouzněně koukal. ,,Poslyšte, vás dcera nějak zaujala, pozor abych si nevzal flintu,“ zažertoval za ním lékař, který odpoledne vyšetřoval jeho otce. ,,To víte, když člověk zplodí a vychová tak krásnou, skvělou, milou a navíc chytrou holku, tak se nemůže divit, že se jí nápadníci jen hrnou,“ odpověděl s úsměvem Viktor. ,,Má někoho?“ naklonil se s šepotem k lékaři. Ten jen zavrtěl hlavou. ,,Tvrdí, že na lásku je času dost, že si nejdřív chce vybudovat kariéru. Samozřejmě jí to plně schvaluju, za chvíli skončí školu, nastoupí do práce. Ale přece bych taky byl rád, kdyby si někoho našla, abych se třeba jednou mohl i radovat z vnoučat. Přece jen už nejsem nejmladší, důchod se blíží, a co mi v něm zbude? Budu rád, když kolem sebe budu mít veselo.“ Najednou si Viktor vzpomněl, že měl v plánu zajít domů otci pro věci. ,,Já teď musím na chvíli odběhnout zabalit otci, co tady bude potřebovat, za chvíli se vrátím. Ještě se možná uvidíme. Zatím nashle,“ rozloučil se s lékařem a běžel k autu. Doma v šatně vyštrachal otcovu cestovní tašku a ledabyle do ní naskládal otcovo pyžamo, domácí pantofle a hygienické potřeby. Jen co v nemocnici předal tašku otci, hledal Klaudii. Nemusel se ani moc namáhat, už na něj čekala v bufetu. ,,Ještě jsem neobjednávala, nevěděla jsem, jaký kafe piješ,“ vstala hned, co ho uviděla a spolu šli k pultu. ,,Dobrý den, co tu bude?“ s úsměvem ji přivítala sympatická slečna za pultem. ,,Dobrý den, jedno espreso a kousek toho vašeho výborného čokoládového dortu, harlekýn myslím že se jmenuje. A ty?“ obrátila se Klaudie na Viktora. ,,Já to samé,“ kývl Viktor na prodavačku. Ta už byla u kávovaru, a když byly oba šálky naplněné, vytáhla z lednice dva kousky krásně vypadajícího čokoládového dortu a položila je na talířky. Přihodila ještě lžičky a mezitím na kase sčítala cenu. ,,Padesát šest korun poprosím,“ usmála se. Klaudie vytáhla peněženku, Viktor ji ale zarazil. ,,Platím já, pozval jsem tě,“ začal v kapse bundy lovit svoji peněženku. ,,Tak si každý zaplatíme svoje, nechci zůstat nikomu nic dlužná,“ rozhodla diplomaticky a podala prodavačce dvacet osm korun. ,,Dobře,“ Viktor přidal také osmadvacet korun. Každý si vzal své kafe a zákusek a šli ke stolu. ,,No, tak že ty studuješ poslední rok na medicíně?" začal se Viktor okamžitě vyptávat, aby nestála řeč. ,,Přesně tak," usmála se na něj. ,,Baví tě to? Ty jsi vždycky chtěla být doktorka?" ptal se dál. ,,Ano, vždycky jsem chtěla být jako rodiče, už když jsem nastoupila na víceleté gymnázium jsem věděla, že po maturitě půjdu na medicínu." ,,Aha, takže tvoje maminka je taky lékařka?" Přikývla. ,,Je tady vedoucí neurochirurg." ,,Počkej, a nebude jim trochu vadit, že si jejich dcera našla někoho, kdo není doktor?" zarazil se najednou. ,,Prosím tě, rodiče jsou úplně normální lidi, pokud si nenajdu vyloženě někoho líného, kdo nedělá nic, tak si myslím, že jim bude jedno, s kým budu žít," uzemnila ho. ,,A ty tady budeš taky chtít zůstat? neodejdeš mi doufám jinam?"