Natálie-Uvězněna ve světě ticha
Do jedné z pražských mateřských školek chodily děti rády - paní učitelky tu byly hodné, byla tu spousta hraček a příjemné prostředí. Ale přeci byl někdo, kdo tu nebyl spokojený - pětiletá Natálka. Již od narození byla hluchá a řečí byla téměř na úrovni miminka; byla tedy vedena k užívání řeči pro hluché. Po prázdninách nastupuje do první třídy speciální školy. Od narození žije v dětském domově, protože rodiče se o ni kvůli její nemoci odmítli starat. Pozici po milující mamince jí ale nedokázala vyplnit žádná z vychovatelek, které se o ní láskyplně staraly, vodily jí do i ze školky a se vším jí pomáhaly, ani žádná z učitelek ve školce. Děti ve školce se jí kvůli jejímu hendikepu často posmívaly, šikanovaly ji a odstrkovaly a Natálka se vracela do domova uplakaná. Bylo jí líto, že si nemůže povídat s dětmi, normálně si s nimi hrát a slyšet, co říkají. Jedinou kamarádkou pro ní byla téměř roční fenka plemene bišonek, kterou nedávno dostala od jedné z vychovatelek. Začala jí říkat Bubu a okamžitě si ji zamilovala. Často si spolu hrávaly na zahradě nebo se procházely v parku. Byla k ní tak fixovaná, že u ní Bubu musela zůstávat i přes noc.